21. červen 2016 / Jana Adamcová

e.Česko - e.právo - E.vropa

Domácí ani evropská správa není nepřátelská. Vždyť demonopolizace a liberalizace energetického, dopravního či telekomunikačního prostředí měla dobrý dopad jak na spotřebitele, tak na podniky. Levnější poplatky za roaming jistě většina z nás rovněž oceňuje. Evropská unie se jen v souvislosti s digitální agendou snaží ochránit spotřebitele a zájem podniků v tomto politickém kontextu prostě není na prvním místě.  To však neznamená, že neexistuje ochota vyslechnout dobře připravené argumenty a bavit se se zástupci digitálního sektoru o tom, jak vybalancovat zájem firem i spotřebitelů. K tomu je však potřeba začít být aktivní.

Regulační smršť

Rychlý technologický vývoj přináší postupně sílící tlak na český digitální trh ze strany evropských institucí. Zejména Evropská komise na nás valí další a další nařízení či specifické formy regulace, a to stále zběsilejším tempem. Od nařízení o přeshraniční přenositelnosti on-line služeb přes doručování balíků, geoblocking, nový copyright, digitální televizi, nový režim DPH, telekomunikační pravidla, audiovizuální média, online platformy, ochranu osobních údajů, kybernetickou bezpečnost až po evropský cloud či interoperabilitu, to vše čeká a nemine český digitální trh. Kromě toho navíc vzniká stále více domácích zákonů, které zcela ignorují jejich dopad na podnikání na internetu. Dochází tak často k fatálním chybám, jako v případě nedávného hazardního zákona.
Ačkoli velká část nových nařízení se bude týkat i „tradičních“ průmyslových sektorů, první „na ráně“ jsou samozřejmě čeští digitální hráči. Mohou reagovat různými způsoby. Přirozená první reakce je odpor, neboť internet je místem stoprocentní globální neregulované konkurence a nelze se tvářit, že podnikání na internetu je možné uzavřít hranicemi států. Je však pouhé odmítnutí ještě dnes jakýmkoliv řešením?

Státní správa a digitální svět

Chyby a přešlapy úředníků a politiků  v oblasti domácí regulace vůči digitálnímu průmyslu mají řadu důvodů. Zaprvé, potřebám digitálních firem státní správa nerozumí. Nicméně je na místě se zeptat, zda k tomu nepřispívají i sami digitální hráči. Zcela narovinu, dlouhodobě nevykazují známky konzistentní a promyšlené osvěty o potřebách svého vlastního sektoru. A výsledky se dostavují i v jiných oblastech, než je legislativa. Například školství se za celých dvacet let nepřizpůsobilo potřebě flexibilně a včasně doplňovat vzdělávací programy o nové technologie. Na místě je tedy otázka, zda se i dalších dvacet let bude digitální trh domnívat, že bez jeho aktivity a spolupráce mu státní správa připraví podmínky, které očekává.
Zadruhé, digitální trh je mimořádně fragmentovaný a jednotliví digitální hráči obtížně hledají dohodu mezi sebou. A tak se na státní správu i zákonodárce valí desítky nesourodých a vzájemně často nesouvisejících či protichůdných požadavků, ze kterých vzniká zmatek přímo babylónský. Ve změti operativních kauz se pak zcela ztrácí dlouhodobé otázky přežití celého digitálního sektoru: dobře naplánované a vyjednané zákony, správně nastavený vzdělávací systém, včasná reakce na evropskou regulaci.

Příležitosti místo rizik

Zatím to sice vypadá, že stačí na všechno říkat ne, nicméně výsledky jsou pro české digitální firmy tristní. Zákony ve velké většině nereflektují potřeby digitálních firem, natož aby pomáhaly jejich rozvoji. Prostředí a podmínky pro rozvoj digitální ekonomiky diktuje někdo jiný, než sami digitální hráči. Buď zahraniční konkurenti, nebo podniky z jiných odvětví, které si řeší své, nehledě na vedlejší efekty. Jak opět ukázal onen nešťastný hazardní zákon.
Ne, že by neexistovaly jednotlivé případy, kdy se tak neděje – řada asociací a svazů se čas od času ujme některého z témat. Ale jedná se o jednotlivosti, které nemají dlouhodobější logiku, a výsledek je většinou pouze záchranou katastrofy, nikoli důvodem k oslavě… V celkovém součtu tedy digitální trh prohrává se státní správou a politiky. A je na čase si přiznat, že pragmatičtější by bylo hledat v nové vlně legislativy příležitosti spíše než být pasivním divákem hry, na jejíž podobu odmítám mít vliv.

Autor: Jana Adamcová