31. březen 2021 / Jan Klesla
Česko může být světovým centrem vývoje AI. Stačí si nepokazit druhou šanci.
Nejen AI komunita, ale i firmy a stát musí zvládnout něco u nás nevídaného – táhnout za jeden provaz. Nesoutěžit mezi sebou, proti sobě, ale společně v evropském a globálním závodě.
První pobočka, kterou slavný DeepMind otevřel v kontinentální Evropě, byla přesně před třemi lety v Paříži. Důvodem, proč dostala přednost třeba před špičkovými německými centry umělé inteligence, přitom nebyla záliba britských a amerických inženýrů ve městě nad Seinou. „Zaprvé jsme hledali akademickou excelenci, která je ve Francii samozřejmě jasná. Pak jsme tady také koupili vynikající tým a v neposlední řadě hrála roli jasná strategie a podpora francouzské vlády,“ popisovali důvody na podzim téhož roku osobně šéfové francouzského Googlu, se kterým DeepMind spadá do koncernu Alphabet. Bylo to právě na jaře 2018, kdy stále ještě čerstvý prezident Macron vyhlásil národní podporu AI na základě parlamentní zprávy matematika a poslance Cédrica Villaniho.
Praha takové štěstí neměla. Když o tři čtvrtě roku dříve otevíral DeepMind výzkumné centrum, nebylo to v české metropoli, ale v kanadské Albertě. Za oceán se tehdy stěhovala i větší část česko-kanadského týmu projektu DeepStack, skvělého algoritmu, který uspěl jako jeden z nejlepších ve snaze naučit hrát umělou inteligenci poker. Na rozlousknutí dalšího z vědeckých oříšků po hře v šachy a Go se zásadně podílela i skvělá trojice z pražského ČVUT a Matfyzu. Pražská pobočka Googlu se bohužel o výzkum AI nerozšířila, i když v to pár lidí ve skrytu duše doufalo.
Vývoj umělé inteligence samozřejmě nestojí jen na firmě vizionáře Demise Hassabise, fungující pod křídly světové internetové jedničky. Na pražském Chodově sedí třeba vývojový tým IBM Watson AI R&D Lab, vývoj ve stále populárnější a důležitější oblasti u nás mají i další velcí hráči, a zejména technické univerzity jsou v AI stále lepší a vracejí se na ně i úspěšní zahraniční absolventi.
Jména třeba profesorů Vladimíra Maříka, Jiřího Matase, Jana Šedivého či Michala Pěchoučka měla daleko za našimi hranicemi celebritní status dávno před tím, než se z umělé inteligence stal marketingový buzzword, jakým je dnes. Příklad DeepStacku ale jasně ukázal, proč se přes obrovský potenciál Česko nestalo ani evropským, natož světovým centrem vývoje v technologiích souhrnně označovaných jako AI. Do úspěšné francouzské trojčlenky nám totiž pořád něco chybí.
Český Sputnik moment
Angličtina umí rychle vytvářet přiléhavé novotvary, a tak se v roce 1957 ujalo sousloví „sputnik moment“ pro situaci, kdy si celý národ uvědomí, že zaspal a musí s tím něco udělat. Jak popisuje globální AI celebrita Kai-Fu Lee, obdobnou chvilku jako Američané s vesmírným programem si prožila Čína o šedesát let později, když ve slavné partii go velmistra Ke Jie porazil program AlphaGo právě od DeepMindu.
Měsíc po jeho pařížské expanzi, v květnu přelomového roku 2018, si takové veřejné AI probuzení zažilo i Česko. Méně okázale, takříkajíc po česku, ale zato účinně. Symbolicky v sále moderní Národní technické knihovny v pražských Dejvicích se o to postarala komisařka Věra Jourová obklopená vysokými státními úředníky, ale i špičkami z vědy a byznysu.
Může se zdát zvláštní, že musela dorazit populární exministryně z Bruselu, aby spojila dohromady ambice českého AI, v globálním kontextu to ale smysl dává. Pro malou zemi ve středu Evropy je prostě zásadní opřít se v globální hře s giganty, jako jsou USA a Čína, o snahy celého kontinentu.
Tehdejší šéfka unijní spravedlnosti do Prahy přivezla první z dvojice zásadních dokumentů Evropské komise (Sdělení AI pro Evropu). Druhý dokument (Koordinovaný plán v AI) následoval v prosinci téhož roku a načrtl ambiciózní plán na propojení těch nejlepších vědeckých center, vybudování polygonů pro testování samoříditelných aut, autonomních dronů nebo celých chytrých měst a nakonec rozšíření AI technologií v celé ekonomice, především do malých firem. V eurohantýrce se jim začalo říkat Evropská centra excelence, Referenční testovací centra a Digitální inovační huby.
Vystoupení Jourové přímo odstartovalo přípravu několikasetstránkové přepečlivé analýzy týmu nevládních expertů, která přesně následovala bruselské priority a zmapovala vědecké a technické kapacity, možné socio-ekonomické dopady i potřebu právní regulace. Ještě před Vánocemi tak byl hotový unikátní dokument, jaký nemá v oblasti přípravy české veřejné politiky snad obdoby.
Jasně odpovídal na úvodní otázku: jaký je potenciál Česka v umělé inteligenci? Velký. Skvělých vědců jsme už před třemi lety měli tolik, co čtyřikrát větší Polsko. Poté, co se následující rok sami akademici přepočítali, dostali se na dokonce ještě lepší čísla. Zajímavý byl i dodnes unikátní model dopadů automatizace na ekonomiku, který opět nemá obdoby. Stejně jako podrobná právní analýza, jež předběhla dobu.
Na jejich základě se začala kvapem psát Národní AI strategie (přezdívaná NAIS), kterou pro zapojení do svých plánů od členských zemí požadoval. A skoro na den přesně rok od pražského vystoupení ji komisařka představovala schválenou v Bruselu jako jednu z prvních v Evropě. Především díky ní jsme tak hodně pokročili v jedné ze tří důležitých podmínek úspěchu, podobně jako Francie.
Počítáme jen roboty
Není divu, že na základě prokazatelně skvělých výsledků české vědy a jasné roadmapy se hned objevila ambice postavit v Česku Evropské centrum excelence v AI, jeden z evropských mozků umělých mozků. Narazila ale na první problém, který dodnes výrazně brzdí ambice Česka prorazit na světové úrovni – rozhádanost domácích vědeckých kapacit.
Na jedné straně se ti nejlepší profesoři ptají, proč by měli s něčím takovým ztrácet čas, když mají přece grantů dost. Na té druhé jsou zase jiní přesvědčeni, že právě a jen jejich směr a výzkum je tím pravým pro celou zemi. Přitom se stačí podívat třeba na elitní katedry izraelských univerzit, kde je tolik prestižních ERC grantů, co v celém Česku, a přitom nikoho ani nenapadne přetahovat se o pomyslný trůn hlavní osobnosti v AI.
Na jaře 2019 se rozběhly pravidelné schůzky na nejvyšší úrovni se snahou přesvědčit profesory, aby táhli za jeden provaz. Ti se ale mezi sebou bohužel neshodli takříkajíc ani na barvě pomeranče. A tak na podzim odešly z Česka přihlášky dvě, z nichž ani jedna neuspěla. Ve třech ze čtyř vybraných celoevropských sítí sice pracují české týmy, což je skvělý úspěch. Pořád je to ale něco jiného než jednu z takových sítí přímo vést. To by byl skutečný základ pro evropské, či dokonce světové centrum AI výzkumu v Česku. Klíčový prvek oné francouzské trojčlenky úspěchu.
Podobně se bohužel rozdrobily i snahy spojit domácí vědeckou, startupovou a byznysovou komunitu. Třeba na Slovensku se sice také nevyhnuli sporům uvnitř akademické sféry, ale bez halasných ohlášek vznikl na základě národní analýzy Kempelenův institut, jedno z prvních soukromých výzkumných AI center v regionu. V jeho čele stojí uznávaná profesorka Mária Bieliková, mimo jiné i členka nejužší expertní skupiny, která navrhovala celoevropský systém, do kterého se Češi neprobojovali. Zato u nás příznačně vzniklo AI sdružení a společností hned několik a na různých základech. Paradoxně je přitom místem, kde se skutečně všichni potkávají, Platforma pro AI tradičního Svazu průmyslu a dopravy.
České národní ambice se tak staly do velké míry obětí vlastního úspěchu, nebo alespoň jeho zdání. S nadějnou analýzou se zdálo, že je vyhráno, a jako bychom zapomněli, že jsme stále malá země, která nemůže uspět, pokud tříští síly. S tím souvisí na druhé straně i setrvalá snaha počítat roboty v průmyslu a logicky se držet toho, co ekonomiku dnes živí. Pro úspěch na komplexním poli budoucnosti, jako je AI, je ale potřeba dlouhodobá vize a nejlépe zapojení do celoevropského plánu.
Od původního kurzu se nicméně odchýlila i samotná EU. S koncem Junckerovy komise nastoupil nový tým s francouzským digitálním komisařem Thierry Bretonem a značně otočil kormidlem. Samotná podpora center a celého ekosystému skončila na čas u ledu, na socio-ekonomické dopady automatizace na trh práce se zapomnělo úplně, zůstala jen velmi zúžená podpora digitálních dovedností.
Hlavní důraz přešel na snahu zregulovat umělou inteligenci, začalo se vyzdvihovat jen nebezpečí a ohrožení, které může pro běžné lidi znamenat. AI se tak může stát vedlejší obětí souboje Evropy s americkými giganty v čele s Facebookem a Googlem, kteří algoritmy využívají i pro hojně kritizované praktiky v čele s cílením reklamy. Pokud nedojde k dalšímu odkladu, bruselskou představu o nových pravidlech pro AI budeme moci posoudit už 21. dubna.
Národní reparát 21
Šanci na reparát dostala EU i Česko paradoxně díky pandemii a krizi, a zejména záchranným Národním plánům obnovy (NPO), které mají nejen přinést další peníze, ale především reformy a projekty, jež mají posunout ekonomiku do nového tisíciletí.
Evropská centra umělé inteligence hrála od začátku klíčovou roli v části věnující se digitalizaci (ukazuje to ostatně už loni začátkem listopadu zveřejněný dokument východisek a podrobný seznam komponent). Z evropských peněz se má podle aktuální verze plánu financovat a spolufinancovat jejich rychlé vybudování i s navazujícími projekty a centry tak, aby se podpořili nejen vědci a vývojáři, ale hlavně samotní podnikatelé. Ti mají dostat, vzhledem k ekonomické situaci, peníze přímo na zavádění AI ve firmách. Mimochodem, „průlomové technologie“, jako je právě umělá inteligence, jsou zásadní položkou i v agendě nového amerického prezidenta Bidena a jeho masivním ve výsledku až pětibilionovém plánu obnovy ekonomiky USA.
Mnohem důležitější než samotné investice (ze kterých se mimochodem nedají platit mzdy ani jiné opakující se náklady) je ale ucelenější a pevnější systém koordinace toho, čemu se říká digitální transformace ekonomiky, v čele právě s AI.
Mnozí můžou začít kroutit hlavou nad tím, že by se stát, který má problém, aby mu nepadal systém na registrace k očkování nebo sčítání lidu, měl míchat do vývoje umělé inteligence. Neměl. Do samotného výzkumu a vývoje nijak.
Pokud ale má investovat nemalé peníze daňových poplatníků, musí – zvlášť uprostřed krize – minimálně požadovat, aby vědci, akademici nebo podnikatelé přišli s jasnou dohodou a táhli za jeden provaz v celoevropské soutěži. Jak to vypadá bez základní koordinace, ukazuje příklad skvělých online kurzů – už delší dobu fungující platformy Open P-TECH od IBM, Grow with Google a naposledy původem finské Elements of AI. Jsou dostupné i v Česku, ale chybí společná nabídka, alespoň rozcestník, kde by si student, nebo třeba ředitel školy mohl snadno a rychle vybrat.
První šance na reparát bude začínat přímo u hlavy. Soutěž na pátou, doplňkovou síť center AI má Evropská komise vypsat v rámci nového programu Horizon ještě letos. Jejím tématem je vzhledem ke krizi bezpečnost ve velmi širokém slova smyslu, což je oblast, kde je Česko dlouhodobě velmi úspěšné, a to historicky v průmyslu i v samotných AI technologiích.
Stačí si vzpomenout na Cognitive Security, jeden z prvních úspěšných startupových exitů nového milénia, který vzešel přímo z výzkumné sféry. Stejně tak ani netřeba připomínat Avast spojený s AVG, dosud jediný tuzemský unicorn, a řadu dalších. Oblast bezpečnosti, od samotné kybernetické bezpečnosti až po zabezpečení samoříditelných aut, nebo třeba kamerové systémy, které i vzhledem k naší historické zkušenosti nikoho nešpiclují, jsou nikou, kde už se českým firmám daří prorážet na světové úrovni. Teď je potřeba jejich masivní podpora.
Na výzvy v oblasti fake-news v NPO odpovídá i podpora dalšího z evropských hubů zvaného EDMO (European Digital Media Observatory). Pokud uspěje v právě probíhající evropské soutěži, měl by u nás vzniknout regionální hub zaměřený na odhalování dezinformací ve slovanských jazycích, právě s využitím AI. Strojové zpracování přirozeného jazyka (NLP) je také jednou z našich národních domén.
Ve společensko-vědní oblasti ji má doplnit i spolupráce na přenosu know-how z jednoho z nejlepších světových think-tanků, izraelského Samuel Neaman Institute, který ji Česku sám nabídl. Z pohledu infrastruktury nechybí kromě peněz do tradičních sítí i vybudování takzvané kvantové komunikační infrastruktury, základu pro zapojení do sítě kvantových počítačů, jež se nejspíš budou v Evropě stavět na půdorysu existujícího EuroHPC, kde je českým želízkem v ohni zase známé ostravské superpočítačové centrum IT4Innovations.
Směrem k podnikům se pak ještě letos rozběhne evropská soutěž o testovací centra, která se ale stáčejí nebezpečně směrem k chystané regulaci. Stejně tak už v Bruselu leží šestice kandidátů na často diskutované Digitální inovační huby, které mají pomáhat s digitalizací hlavně malým a středním podnikům. Především malým podnikatelům má sloužit i nová platforma, která jim pomůže hlavně v orientaci v podpoře i právě ve vzdělávacích kurzech, ať už soukromých, nebo veřejných.
AI v krizi
Nesmíme zapomenout ani na samotné mladé firmy – startupy a spin-offy. Těch je u nás sice zdánlivě hodně a říká se, že právě v oblasti AI je peněz na investice až přebytek. Právě krize ale ukázala, že i tady je co dohánět. Na rozdíl třeba od skvělých výsledků nanoprůmyslu nebo 3D tisku, které se oprávněně vyšvihly na vrchol zájmu, se žádná průlomová AI aplikace, žádné chytré řešení zásadně usnadňující život neobjevily.
V národním hackathonu Hack the Crisis CZ, o kterém psala i Lupa, i v navazujícím programu podpory pro protikrizové projekty Czech Rise Up sice bylo několik zajímavých projektů: namátkou systém plánování směn od Blindspot Solutions nebo predikce front FreMEn contra COVID (kdynakoupit.cz). Objevily se i třeba sympatické snahy využít systémy rozpoznávání obrazu na vyhodnocování rentgenových snímků, musíme si ale přiznat, že zásadní průlom v krizi AI prostě nepřinesla.
Z opravdu úspěšných českých startupů vyniká v poslední době jeden, na který by si i autor vsadil životní úspory. Někdejší Bulletproof AI, dnes Resistant AI se zaměřuje na ověřování bezpečnosti systémů, a to zejména v oblasti fintechu, což je mimochodem i jeden z mála oborů, kde Evropa předběhla i USA. Startup, v jehož čele stojí Martin Rehák, zkušený spoluzakladatel průlomového Cognitive Security, loni získal investici, na které se podíleli zkušení londýnští Index Ventures. Na trhu je i řada dalších, jako jsou už dnes slavní brněnští GreyCortex. Ve srovnání s rumunským automatizačním obrem UiPath, který ohlásil IPO za astronomických 35 miliard dolarů a měl i české investory z Credo Ventures, ale bledne i skvělý Avast, jenž má oproti němu celkově desetinovou tržní valuaci.
Abychom se v budoucnu dočkali více českých unicornů, kteří potáhnou ekonomiku za jednu či dvě dekády, jsou v Národním plánu obnovy také investice právě do start-upů a spin-offů. Od grantů pro neziskové projekty proti nyní hlavně ekonomické krizi v pokračování programu Czech Rise Up přes podporu vzniku nových investičních týmů a množství investic do preseedové a seedové fáze až po vybudování sandboxů v regulovaných odvětvích, kde i v oblasti umělé inteligence začíná bohužel značně a především zcela zbytečně přituhovat.
Nové evropské peníze mají relativně krátkou expirační dobu několika let, kdy se musí investovat, a přísně svázaná pravidla, na co mohou jít. Především jim ale musí předcházet jasné změny. Proto u nás do pěti let nevyroste desítka nových vysokých škol, ale může se podařit posunout ekonomiku do 21. století s AI a bezpečností jako vlajkovou lodí.
Od měření potenciálu jsme se už dávno posunuli ke konkrétním projektům a investicím. Největší hrozbou dnes je, že se z umělé inteligence stane líbivé předvolební politikum, i když si na něj především opoziční strany za poslední čtyři roky ani jednou nevzpomněly.
Pokud by se do už tak rozhašteřeného českého rybníčku přidal politický boj, skončí nadějné vyhlídky Česka v umělé inteligenci úplně. Ať už bude u příští vlády kdokoliv, měli bychom mít shodu napříč politickým spektrem i celým akademickým a podnikatelským sektorem, že chceme něčeho dosáhnout a umíme víc než jen kopat každý sám za sebe. Jak je ostatně normální ve vyspělých západních státech. Třetí šanci už nedostaneme.
Autor se podílel na přípravě Národní strategie umělé inteligence i příslušných kapitol Národního plánu obnovy. Není členem žádného AI spolku ani politické strany.