Redaktor České pozice Petr Kain vedl rozhovor s členem naší správní rady, panem profesorem Pier Luigi Sacco. 

Není pravdou, že by kultura pouze polykala peníze. Žijeme-li kulturně, má to pro nás i společnost řadu pozitivních vlivů. Jsme například zdravější, léčíme se rychleji, více třídíme odpad. Italský profesor ekonomie Pier Luigi Sacco proto v rozhovoru radí: Poslouchejte hudbu, nejlépe vážnou, choďte do divadel a galerií. Jen s poezií a jazzem opatrně.

Když přijdete ve vědě s něčím zcela novým, vždy musíte počítat se silným počátečním odporem. Vzhledem k našim výsledkům, například v oblasti zdravotnictví, si ale myslím, že bude trvat jen pár let a ti, co jsou teď skeptičtí, své názory změní. Je to ostatně i generační problém, mladí lidé, kterým po světě přednáším, mé myšlenky naprosto chápou. A není ani pravdou, že by všichni starší badatelé mým názorům oponovali. V řadě oborů, jako třeba neurověda, se vliv kultury zkoumá. Případná nedůvěra v mé teze se rodí i z toho, že dopady, jež kultura má, jdou často zcela proti našim intuitivním očekáváním. Nečekali byste asi, že účast na kulturním životě má například vliv na úroveň inzulinové rezistence. Jenže to jsme zjistili. Kultura je vnímána jako něco spojeného se zábavou a volným časem. Nečekáte, že by mohla mít vliv i na věci mimo tuto oblast. Ona ale ovlivňuje všechny aspekty našich životů.

U muzeí, divadel či galerií je to podobné jako se základním výzkumem. Politici se ptají, proč bychom měli platit lidi, kteří dělají šílené věci, jež nepřinášejí z krátkodobého hlediska žádný užitek. Přece proto, že zkoumají oblasti, které by jinak zůstaly naprosto nepovšimnuty. Jinak je naivní si myslet, že muzea přinesou zisk. Nejsou to společnosti, jež vznikly s cílem generovat profit. Můžete na ně ale pohlížet například jako na centra kulturních a sociálních inovací. Mohou se stát vhodným místem pro vzdělávání dětí , aby se staly dobrými lidmi, občany, profesionály ve svém oboru. Samozřejmě pak ale muzea nemohou být pouze místem, kde se konzervují a ukazují památky.

Je to dobře vidět na starší generaci. Lidi v pokročilém věku je těžké udržet aktivní a zapojené ve společnosti. Pak se snadno stane, že u nich rychleji a snadněji propukají duševní choroby, jako je Alzheimerova nemoc. Pro samotné nemocné je to bolestivá zkušenost, jsou odstřiženi od společnosti, koneckonců nemocnice dnes občas vypadají jako vězení. Společnost to navíc stojí velké peníze. Zjistili jsme, že kulturní život nejen prodlužuje naději na dožití, ale i činí naše bytí mnohem kvalitnější. Lidé jsou daleko méně hospitalizováni, berou méně prášků. Stejně jsme zjistili, že rychlost, s níž se léčíte, souvisí s tím, jak intenzivně kulturně žijete. Představte si, co by využití našich poznatků mohlo znamenat pro Evropu, jejíž populace rychle stárne.

Je tam dost velký rozdíl. Samozřejmě že i pouhé pasivní přijímání kultury může být užitečné. Například poslech hudby, především vážné, má pozitivní dopad na naše fyzické i mentální zdraví. Ale aktivní účast na kultuře je ještě efektivnější. Musíme se pokusit politiky přesvědčit, že jde o fenomén, kterému by se měli věnovat a začlenit jej do svých politických plánů. Je to ale obtížné, protože jejich mysl se zaobírá jinými, aktuálními problémy a nechtějí se zabývat jevem, který má dopady až v dlouhodobém horizontu. 

Ano. Ukázalo se to, když měli lidé popelnice na tříděný odpad daleko od svého domu, takže museli ujít pořádný kus cesty. Ochota třídit odpad i za těchto podmínek byla vyšší, když lidé žili kulturně. Na vzdělání nebo výši příjmu přitom nezáleželo. 

Máte pravdu. Evropa začala vážně a strategicky investovat do kulturního a kreativního odvětví teprve před pár lety. V současnosti, kdy je mnoho takových potíží k řešení, se tato oblast opomíjí. Ono je také třeba podstatně obtížnější měřit efektivitu investic do kreativního odvětví, kde máte spoustu menších firem, než u automobilového průmyslu, v němž hraje prim několik velkých společností. Jižní Evropa v tomto ohledu zaostává, ale třeba země na severu Evropy jsou mnohem dál. Tam nemusíte ani vysvětlovat, proč je třeba podporovat kulturní odvětví.

Především Velká Británie dlouho udávala v této oblasti tón. Byla to první země, která přišla s vlastní strategií, jak podpořit a využívat kulturní ekonomiku. Chtěli se stát vedoucí zemí světa v této oblasti. Teď se to ale všechno s brexitem zkomplikovalo. Daleko jsou i zmíněné severské státy, jako je Dánsko, Švédsko nebo Norsko, a pak rovněž Nizozemsko. Jednou z mála oblastí kulturní a kreativní ekonomiky, která není ovládána USA, je například design, v němž hrají přední roli právě severské státy. A také z toho náležitě ekonomicky profitují. 

To byl jeden náš zajímavý výzkum. Problém byl v tom, že respondentů, kteří by četli poezii, bylo poměrně málo, takže výsledek mohl být způsoben příliš malým statistickým vzorkem. Ale připravujeme větší projekt, kde chceme zkoumat vliv poezie na kvalitu života studentů humanitních oborů. Podobný případ se týká poslechu jazzu. Když jej posloucháte občas nebo pravidelně, má dobrý vliv na vaše psychické zdraví. Když jej posloucháte často, ale nikoli pravidelně, má to naopak docela negativní dopady.

To, co řeknu, neplatí jen pro vás, ale i další země.Myslím, že jste se ocitli v zajímavém okamžiku. V oblasti zpracovatelského průmyslu jste se třeba dokázali rychle přiblížit kvalitou i produkcí západním standardům. Měli byste teď být inovativnější v oblasti designu. Vzít si příklad ze severských zemí ale vyžaduje strategii, koordinaci a politickou vůli. Jako Ital musím říct, že vidím spoustu analogií mezi současným Českem a Itálií v devadesátých letech 20. století. 

Vytvořila něco, co se nazývalo model průmyslových oblastí. Bylo v nich mnoho firem, řada z nich skutečně malých, které sdílely společný zájem v určitém odvětví. Společně tyto společnosti vytvořily specifickou kulturu a dovednosti, jež nebylo snadné kopírovat. Důležitá je vzájemná interakce. Proto jsou ti, kdo spolu neustále komunikují, inovativnější. Změní se tak třeba i myšlení studentů. Dnes je běžné, zejména v USA, že moji studenti okamžitě uvažují, jak by myšlenku zužitkovali v byznysu. Tady je to skoro nemožné, protože společenské podmínky jsou jiné. Pokud skutečně chcete vytvořit vlastní kulturu designu, musejí vzniknout lokální modely vývoje, kde se design stane výsledkem společné snahy. 

V zásadě jsou tři stupně sepětí mezi kulturní produkcí a ekonomikou. Prvním je mecenášská kultura, kdy bohatý jedinec svými penězi zajišťuje kulturní činnost, jež ale nevytváří žádnou přidanou hodnotu. Pak je stupeň druhý, kdy mecenášská role přestává být výhradně v rukou jednotlivce, ale stává se veřejnou funkcí. Kultura nicméně stále zůstává ekonomicky neproduktivní činností, která absorbuje zdroje vyrobené jinými odvětvími ekonomiky. Pak přichází kultura 3.0, kdy se kultura stává komunitní platformou. Máme technologie, které umožňují stírat hranici mezi tvůrcem a příjemcem kultury. Dnes utratíte pár set eur za laptop a pár programů a máte multimediální nástroj na profesionální úrovni. Když jste dostatečně talentovaný, nic vám nebrání začít něco tvořit a vstoupit na trh. Ale i ostatní mohou snadno sdílet obsah na sociálních sítích. Jinak řečeno, v dnešní době nemusíte pouze poslouchat příběh, můžete se snadno stát jeho součástí. 

Samozřejmě. Dříve to bylo jednodušší, neboť byla jasná linie mezi autorem a publikem. To už neplatí. To ale neznamená, že by dnes tvůrci nemohli žít z toho, co vyprodukují. Po pravdě, buďme k sobě upřímní, i v době, kdy s copyrightem nebyly problémy, většina muzikantů trpěla hladem. Mezi skutečnými superstar a ostatními byla velká propast. Teď si díky pokročilým technologiím můžete jako umělec relativně snadno vytvořit okruh svých příznivců, kteří chodí na vaše koncerty a platí za vaše písně. Nepotřebujete copyright, abyste se uživil. Jistě, potřebujete jej asi k tomu, abyste se stal pohádkově bohatým. To ale raději nechtějte, takoví lidé většinou končí na drogách. 

Obrovskou. Podstatné je, aby neučily jen teorii, ale aby studentům umožnily také něco vytvářet v praxi. Když jsem například učil v Benátkách, měli jsme tam kurz módního návrhářství. Takových už v Itálii byla spousta, ale jen my jsme se od začátku snažili studenty naučit, jak udělat vlastní šaty – udělali jsme to jako workshop. Vzešlo z něj několik zajímavých oděvních návrhářů. 

Ne. Problém je ale i na straně humanitních oborů, které vytvářejí mnoho úzce zaměřených specialistů. Humanitní vědy se ale týkají vztahů, propojení, nevšedního pohledu na nějaký problém. Umožňují podívat se na věci z širšího pohledu. Děláme třeba průzkumy, jaký mají pohádky vliv na společenskou spolupráci. Jen pro přiblížení, pohádky říkají, že dobro je odměněno a zlo potrestáno. Řeknete si, v životě to ale tak není. Jenže pozor, ani v pohádkách není zlo potrestáno hned, po nějaké době se ale svému pachateli vrátí. Snažíme se sledovat, jaký to má vliv na děti i poté, co pohádky zapomenou. Když se nám podaří pochopit, jak příběhy ovlivňují motivaci lidí, můžeme to využít například ve velkých společnostech, kde se lidé cítí strašně, protože musejí pracovat v naprosto dehumanizovaném prostředí. A to vše bude možné díky humanitním vědám. 

Problém je v motivaci učitelů, v jejich společenském postavení. Všichni bychom se měli učit od Finska. Učitelé tam mají velkou společenskou prestiž, velký prostor k experimentování, povinné vzdělání je tam nahrazováno kultivací a podporou zájmů dítěte. Výsledkem je, že děti si to užívají a navíc mají skvělé výsledky. Není to snadné napodobit, ale musíme tomu věnovat pozornost. Nemusíte se bát, že učitelé mají špatné postavení a platy jen u vás. V Silicon Valley, kde jsou lidé pohádkově placeni, mají učitelé naprosto mizerné platy, takže po práci jezdí s Uberem, aby měli na nájem. V místě, kde je největší koncentrace inovativních mozků, je vzdělání naprosto zanedbáváno.