24. březen 2020 / Jan Klesla
Láska za časů koronaviru
Komentář ředitele Institutu pro digitální ekonomiku Jana Klesly pro Lidové noviny.
Obávaná „černá labuť“ může připravit o práci statisíce Čechů, šok může být horší, než jaký způsobil pád Lehman Brothers, koronavirová krize změní to, jak žijeme, děláme byznys a investujeme. Dostat se s podobnými prohlášeními do novinových titulků je dnes víc než snadné. Lidé a podnikatelé zvlášť se oprávněně bojí nejen o zdraví, ale i o živobytí – a malování černých scénářů se tak dobře čte. Stav ekonomiky je nepochybně vážný, jde o něco, co se v naší novodobé historii dá srovnávat snad jen s rokem 1968 a nedá se to jakkoliv zlehčovat. Jenže jako každá výjimečná situace, může představovat i obrovskou příležitost.
Podobné události už v minulosti mimořádně transformovaly světové hospodářství, ať už šlo o války, nebo právě globální pandemie. Černá smrt zabila v Evropě třetinu populace, tedy pracovní síly, ale zároveň navyšováním mezd odstartovala inovace a rozpad feudálního systému. Epidemie cholery v 19. století mimořádně akcelerovaly průmyslovou revoluci a přinesly zlatý věk secese. Následná první světová válka a španělská chřipka zase zlatá dvacátá léta. Z poslední doby epidemie SARS v roce 2003 podnítila asijský a především čínský růst v technologiích, a to především v oblasti e-commerce.
Podobný tlak vede zkrátka k technologickým skokům, které mohou po prvotním šoku naopak vést ke značné prosperitě. Jen to musíme udělat správně.
Schodek nesmíme jen projíst
Prakticky dnes neexistuje žádný ekonom, který by si nechtěl přihřát polívčičku v médiích a nevyužil příležitost dobře poradit vládě. Přitom až na výjimky říkají všichni fakticky to samé – co nejrychleji je potřeba zajistit, aby měly firmy na mzdy a nezastavila se poptávka. A je v podstatě jedno, zda půjde o bezúročné půjčky přímo od státu, nebo i od samotného finančního sektoru, či dotace prostřednictvím sociálního systému. Do stejného ranku spadají i nápady amerických vládnoucích republikánů posílat šek přímo každému občanovi USA podle výše jeho příjmu, jakási obdoba základního (ne)podmíněného příjmu.
Klíčové je umožnit nejen přímo zasaženým firmám udržet zaměstnance a nepropouštět v následujících měsících. To platí pro malé a střední firmy, stejně jako pro ty větší a velké, včetně moderních odvětví, jako je internetový prodej služeb, které mají prakticky jen fixní náklady na mzdy a jimž se těžko utlumuje výroba. Například jen před pár dny získal ocenění pro podnikatele roku Oliver Dlouhý z brněnského vyhledávače letenek Kiwi, firmy považované za českého digitálního šampiona. Jenže poté, co vyskočili z pověstné nuly na jedničku, mohou zase rychle spadnout zpět. V mezinárodním měřítku pak nejvíce trpí ti, kdo jsou závislí na dodávkách zboží a dílů především z Číny, a samozřejmě obrovský otazník visí nad průmyslem.
Nejviditelněji zasažení v restauracích, zábavě, v celé kultuře a maloobchodě mají šanci se zotavit poté, co skončí karanténní opatření a lidé vyrazí dohnat zanedbanou spotřebu. Musí se jim ale umožnit přežít a nehledět přitom na schodek rozpočtu. Dnes je zkrátka mimořádná doba, kdy je třeba bez váhání zaseknout sekyru do našeho nízkého zadlužení, ale zároveň nesmíme peníze půjčené od svých dětí jen projíst. Většina by se měla investovat do modernizace celé naší ekonomiky.
Digitální Marshallův plán
Není pochyb, že se naše životy změní, všichni se mnohem více upneme k digitálním technologiím a naučíme se být mnohem produktivnější než při vysedávání na poradách a cestách na mnohdy zbytečné konference. V takovýchto časech se odhaluje řada neefektivit a odstraňují se léty zažité a přežité systémy. Ne náhodou odolávaly akciovým turbulencím nejdéle právě firmy jako Zoom, které vyvíjejí a nabízejí internetové konference. Stejně tak se urychlí práce s daty a nasazení umělé inteligence. Za pár týdnů si zkrátka zvykneme na věci, které bychom si jinak do života pouštěli léta.
Na druhé straně stojí celá naše ekonomika na subdodávkách do autoprůmyslu, který je teď pozastaven – a je velkou otázkou, jestli a jak se rozjede. Firmy samotné zažívají onu diskutovanou budoucnost bez práce, ne proto, že by lidi nahradili roboti, ale prostě proto, že není. Právě robotizace, automatizace, digitalizace a přesun k finálním výrobkům je to, do čeho teď musíme investovat. Nejen ve výrobě, ale i v obchodech, kde už dnes dává řada lidí přednost automatickým pokladnám bez pokladních, omezený lidský kontakt se stane novým standardem.
Klíčové proto je, aby se ze všech balíčků stal nový a digitální Marshallův plán, ne nová privatizace. I v našich životech se tak může uvolnit prostor a čas na něco jiného než práci, možná se necháme rádi nahradit stroji, zkrátíme si pracovní týden při zachování současné mzdy a budeme radši s někým nám blízkým. A to i bez vytažení vlajky značící karanténu kvůli choleře či koronaviru.